Harém. Stačí vypustit z úst toto jedině slůvko a většině lidí se okamžitě vybaví ty nejbujnější obrazy — potoky překypující rozkoše, nespoutané divoké orgie, nekonečná řada ohromujících slastí. Jak už to ale v životě často bývá, skutečnost se i v tomto případě značně rozchází s naší běžnou představou.
Harémy existovaly v zemích Orientu, Arábie a Indie už v dávném starověku a mnohde se udržely až do počátku našeho století. Jejich rozloze a vybavení odpovídal i počet obyvatel v nich žijících. Obecně platilo, že čím bohatší a mocnější vládce, tím okázalejší a větší harém. Turečtí sultánové se mohli pochlubit harémy, v nichž žily stovky, někdy i tisíce lidí. Většinu z tohoto počin tvořilo početné služebnictvo spolu s oddíly speciálních strážců, být strážcem v harému ovšem znamenalo podstoupit sexuální zmrzačení s celoživotními následky. Žárliví a krutí sultánové se pojistili před případnou profesní zradou svých strážců tím nejtvrdším možným způsobem — nechali je před nástupem do funkce vykastrovat. Fyzická degradace těžce působila na jejich duševní rovnováhu a sebevědomí, a tak ani není divu, že i po této stránce se většina z nich chovala odporným způsobem - skloubily se v nich pocity méněcennosti s agresivitou a sadistickými sklony.
Samotné ženské osazenstvo harémů se dělilo do pěti kast. V čele stály vládcovy oficiální manželky, na druhém místě potom „diplomované" milenky, které obsluhovaly sultána u tabule, když se uráčil v harému pojíst. Třetí kategorie žen sloužila sultánově rodině. Další místo zaujímaly novicky, které čekaly na povýšení do vyšších kategorií, a na posledním místě byla skupina obyčejných otrokyň. Kromě toho dožívalo v harémech i mnoho žen vysloužilých, kdo se jednou do harému dostal, strávil tam už zbytek svého života. Když byl v roce 1909 svržen turecký sultán Abdul Hamid, našlo se v jeho harému i neobvyklé množství stařen, což výše zmíněný poznatek potvrzuje.
Je nad slunce jasnější, že ani ten největší erotoman nebyl schopen plně uspokojit sexuální potřeby osazenstva harémů. Obvykle sultán obcoval pouze s ženami prvních dvou kategorií, a i mezi nimi měl své favoritky, kterým se věnoval více než ostatním. Naprostá většina žen tedy sexuálně silně strádala, což mělo svoje důsledky. Erotická neukojenost deformovala i charakter žen od přírody dobromyslných. U jedněch vedla k otupení a zhloupnutí, u druhých k podrážděnosti, k choré žárlivosti na jiné ženy a k posedlosti po mužích, jež se nezřídka projevovala sadistickými výstřelky. Orientální spisovatelé, kteří líčili život v harémech, se zabývali se zvláštní oblibou tímto typem ženy, jež se snaží muže podvádět, je lstivá, smyslná, krutá.
Početné stráže sultánové nebudovali pouze ve snaze dokonale izolovat veškeré ženské osazenstvo, ale i z obav před možnou palácovou revolucí. Právě z řad neukojených žen a dívek velmi často rozdoutnala jiskra budoucí rebelie. Moudřejší sultánové dovolili svým ženám alespoň lesbickou lásku a onanistické sebeuspokojování. Ne všem to však stačilo, a tak se někdy stávalo, že se i legitimní sexuálně vyhladovělá despotova manželka vrhla kolem krku černošského otroka či posluhovače. Otroci černé pleti měli totiž to štěstí, že vykastrováni nebyli, neboť sultán nepředpokládal, že by ženy mohly tak hluboce klesnout, aby pocítily chuť pomilovat se s černochem. Ale i toto dobrodružství se platilo krví, byl-li eunuch, vykastrovaný strážce, patřičně bdělý.
Žít v harému zkrátka nebylo pro nikoho štěstím, s výjimkou samotného sultána. Ale i ten se neustále přesvědčoval, že udržet pod pokličkou klokotavé vášně je téměř nemožné. Sex je základní biologickou potřebou, od přírody přirozenou, a proto ho neovlivní ani všemocný sultán.
